Čestmír Strakatý

Výjimečné autorské rozhovory, které jdou do hloubky témat i příběhů lidí, kteří by Vás měli zajímat. Za měsíční předplatné na Herohero.co/cestmir dostanete obsah bez reklam a v plné délce. Budeme v kontaktu a vy budete u dalšího rozvoje a nových výhod.

Web podcastu

Taisiia Kryvoshei. Válečný teror, krvavá vlajka z roku 1968 v rukou Zelenského, nucené odvody přátel i česká nenávist k Ukrajincům

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 50 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Začínám brečet na polských hranicích v Přemyšli a přestávám brečet zase v Přemyšli,“ popisuje své návraty do rodné země Taisiia Kryvoshei, rodačka z ukrajinského Charkova, která od roku 2017 žije v Česku a dnes pracuje jako asistentka europoslance Ondřeje Koláře v Evropském parlamentu v Bruselu. Na Ukrajinu se pravidelně vrací za rodinou, která se rozhodla vrátit do země navzdory ruským útokům. Během jedné návštěvy se sama ocitla v bezprostřední blízkosti útočného dronu. Popisuje každodenní život pod bombardováním, noci bez spánku, výpadky elektřiny i strach, se kterým se lidé naučili žít. „Jedna smrt je tragédie a více smrtí je statistika,“ popisuje, jak každý jen doufá, že mezi oběťmi ruské války nebude jeho příbuzný nebo známý. Letos se Kryvoshei dostala také do kanceláře ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, kterému osobně předala československou vlajku potřísněnou krví obětí sovětské okupace v roce 1968. Vzpomíná, jak za prezidentem běžela a jeho ochranka nechápala, proč tak urputně drží kus látky. Vysvětluje symboliku vlajky, která se dostala také na ukrajinskou frontu i to, proč považuje Česko za svůj druhý domov. O Zelenském mluví s respektem, přestože připouští problémy spojené s korupcí a únavou společnosti z dlouhé války. Oceňuje především jeho schopnost vzdorovat tlaku Donalda Trumpa a vysvětluje, proč podle ní Ukrajinci nechtějí přistoupit na mírové podmínky, které by Rusku umožnily znovu zaútočit. Kriticky se vyjadřuje také k české politické debatě a náladám vůči Ukrajincům. Vadí jí, že se z války a uprchlíků stalo téma, na kterém si někteří politici budují kariéru. Sama se setkává s nenávistnými komentáři na sociálních sítích a vzpomíná i na zkušenost z pražské tramvaje, kde ji žena ještě před rozsáhlou invazí posílala zpátky do její země. Přesto se v Česku cítí dobře a kolem sebe stále vidí lidi ochotné pomáhat. Znepokojuje ji ale radikalizace společnosti, kterou už podle ní nelze spojovat pouze se starší generací. „To jsou i mladí lidé, kteří jsou naštvaní,“ upozorňuje. Začátek invaze v únoru 2022 pro ni znamenal zásadní životní zlom. Když se snažila dostat rodinu do bezpečí, rozešla se s tehdejším českým partnerem, který s ní nechtěl jet na ukrajinské hranice. Následně pomáhala uprchlíkům na pražském hlavním nádraží, zapojila se do humanitární pomoci a vystoupila před desetitisíci lidí na Václavském náměstí. Přestože šlo o jedno z nejtěžších období jejího života, právě tato zkušenost jí dodala odvahu veřejně vystupovat a přivedla ji k práci ve státní správě a později v Evropském parlamentu. Proč se její matka rozhodla vrátit do ostřelovaného Charkova? Co si myslí o nucené mobilizaci ukrajinských mužů a korupci ve vlastní zemi? Proč podle ní Ukrajinci odmítají mírové podmínky, které by mohly vést k další válce a jak nebezpečná je rostoucí nenávist vůči Ukrajincům v Česku? A co pro ni znamená vracet se do země, kde jí každý den hrozí smrt? I to se dozvíte v rozhovoru.

Tue, 03 Nov 2026 05:00:00 GMT