Myšlenka na den

Úvahy a podněty k zamyšlení současných osobností i klasiků.

Web podcastu

Tamara Suchánková: Pouť do Medjugorje

Pouť do Medjugorje Možná bych dnes mohla začít otázkou: „Kdo z vás byl v Medjugorje nebo aspoň ví, kde leží?“ Většinou byste věděli, že je to poutní místo, malá vesnička v Bosně a Hercegovině, kde se v roce 1984 začala zjevovat Panna Maria dětem. No a řada z vás, by – navzdory různým názorům – stejně jako já povzdechla, jak úžasné a promodlené místo to je. Do Medjugorje jsem jela poprvé asi před sedmi lety. Jela jsem tam víceméně ze zvědavosti, plná očekávání, protože o tom místě kdekdo kolem mě hovořil. Nechci popisovat, co všechno jsem tam tehdy já, nevěřící Tomáš, prožila a co pro mě měla Panna Maria připravené. Každý z nás je jedinečný, pro každého z nás má tedy připraveno něco jiného. U mne to bylo silné, a trvalo sedm let, než jsem vše zpracovala, prožila, pochopila - a letos se tam po letech vrátila. Tentokrát jsem už jela bez očekávání, zcela odevzdaná. Věděla jsem, že se vracím k odpočinku do náruče Panny Marie, kam mě zavolala. Těšila jsem se z toho pocitu jako malé dítě. Trochu jsem se bála, jak v tom horku vyšlapu oba kopce, Podbrdo a Križevac; byla jsem však překvapená, jak lehce se mi stoupalo vzhůru. Pamětníci popisovali, když tenkrát děti běžely za Marií, že se cítily, jako by je sama nadnášela. Navzdory věku jsem se tak cítila i já. S velkou pokorou jsem sledovala bosé poutníky, kteří s modlitbou na rtech nesli své prosby a naděje. Poutavé bylo vyprávění sestry Ivanky při setkání v klášteře, která když nám se zápalem vyprávěla o době prvního zjevení svýma očima, očima tehdy třináctileté dívky. Nikomu svůj příběh nenutila, ale popisovala jej tak živě a s takovou radostí, že nás zcela vtáhla do děje. Ona sama je věrným důkazem toho, že kde je Duch svatý, tam je radost. Láska, která z Ivanky svítí, to dosvědčuje. Vidím ji jako světýlko, hořící pokorně, ale jistě; je si jisté, že ví, proč. Pro posílení víry a sebevědomí křesťana doporučuji prožít večerní modlitby v amfiteátru za kostelem. Je to čas, kdy se tisíce lidí polohlasem modlí společně růženec, každý svým jazykem a bez potřeby tlumočníka. Jednotlivé verše znějí jako sloky písně, jež do sebe zapadají a znějí jako chorál, nesoucí se v tichu krajinou mezi horami. Pokoj a klid, který vládne celým místem, je vskutku Boží. Při cestě od sochy ukřižovaného Krista ke kostelu jsem prosila o požehnání do dalších let. Když jsem zvedla oči, uviděla jsem duhu. Vyfotila jsem si ji. Řeknete si, co je na duze divného. Inu, je. Ono totiž už dlouho nepršelo a bylo horko.  Napadá mě, že to byla předzvěst dnů, které nyní prožíváme: Přívaly vod z nebe i na zemi. Hlavou mi bleskla slova proroka Izajáše ze čtyřiapadesáté kapitoly: "Na maličký okamžik jsem tě opustil. V návalu rozlícení skryl jsem před tebou na okamžik svoji tvář, avšak ve věčném milosrdenství jsem se nad tebou slitoval, praví Hospodin.“ A následuje: „I kdyby ustoupily hory a pohnuly se pahorky, moje milosrdenství od tebe neustoupí a smlouva mého pokoje se nepohne, praví Hospodin, tvůj slitovník." Kdo četl knihu Genesis, ví, že Bůh svůj slib zpečetil duhou; ten mi ta duha připomněla. A tak, moji milí, nevěste hlavu, pokud právě teď prožíváte těžký čas a zdá se, že Bůh zapomněl a porušil smlouvu o přívalech vod. Nezapomněl. Je stále s námi. Raduje se i pláče s námi stejně jako Maria. Tak se schovejme v modlitbě růžence na malou chvíli pod její plášť a odpočiňme si jako v mámině náruči. A vězte, že zase bude lépe.   Tamara Suchánková

Fri, 20 Sep 2024 03:57:00 GMT