Myšlenka na den

Úvahy a podněty k zamyšlení současných osobností i klasiků.

Web podcastu

Tamara Suchánková: Souznění s Bohem

Sedím u moře a dívám se na obzor, na místo, kde se moře opticky odděluje od nebe. Najednou mi přichází slova z Bible, jak Bůh vytvořil nad zemí klenbu, oddělil ji od vod a nazval nebem. Potom shromáždil všechny vody a nazval je mořem a souš nazval zemí. Sem tam zavřu oči, zhluboka vdechuji mořský vzduch a poslouchám ten krásný zvuk hučícího moře a šum převracejících se vln na pláži, které mi omývají nohy. Bože, to je taková krása … Úplně cítím, jak mi celé tělo regeneruje a nasává nejen slanou vodu, ale má duše i rovnováhu, pokoj a klid. Takové souznění s přírodou, jako infuze do žil. Překvapilo vás někdy, jak rychle se u moře zahojí různá zranění? Mořská voda totiž obsahuje takový poměr solí a minerálů, které jsou v podobném složení jako v krevní plazmě. A na náš organismus působí přímo blahodárně. Uvědomuji si, jak je to dokonale vymyšlené. Příroda nás sama léčí, ať už v moři nebo v lese v horách. Jen se napojit. Samozřejmě, že naše denní realita nás během roku obrousí a opotřebuje natolik, že bychom to potřebovali každý týden, což není tak docela možné. Ale do lesa na kopec vyběhnout můžeme kdykoli. Poslouchat štěbetání ptáků, šum stromů a vdechovat čistý vzduch může každý, nic to nestojí. Jen se zastavit, odpojit se alespoň na chvíli od kolotoče života, ze kterého se nám dost často točí hlava. Často si nalháváme, že to nejde, že nemáme čas, co všechno nám uteče; mluvíme o zodpovědnosti. A potom přijde chvíle, která vás zastavit přinutí. Nejdřív jsou to jen malé indicie; únava, bolest hlavy, nebo malé bolesti, které se dají vydržet a připisujeme je věku, či vytížení v životě a v práci. Přehlížíme to a jedeme dál. A to tak dlouho, až nás „něco“ srazí na kolena tak, až se zastavit musíme. Když se setkávám s lidmi a vyprávíme si, vždy na toto téma přijde. Slyším věty jako: „Kdyby mě Bůh miloval, nebo kdyby vůbec byl a byl tak milosrdný, jak by mohl dopustit, aby se mi stalo to či ono.“ Tehdy ráda vyprávím dětský příběh, jak velký a milosrdný ve skutečnosti Bůh je a jak těžké to s námi taky má. O mravenečcích, jak se lopotíme a běžíme za svými povinnostmi, sny a touhami. Vidíme jen tak daleko, kam nám naše velikost a vědomí dovolí. Ale on nás vidí, vidí mnohem dál. Jak nás může zastavit, když se řítíme do průšvihu a nevidíme to? Vždyť se nás při své mohutnosti nemůže dotknout, zabilo by nás to. A tak zlehka přichází překážky a situace, které mají trochu změnit směr a vychýlit nás od toho, kam se bezhlavě ženeme. Často nás někde cíleně zdrží a my láteříme, ale později vidíme, že nám to zdržení zachránilo život. Nebo nás přivede na místa, kam bychom nikdy sami nešli – a tam potkáme nové lidi, kteří nás mají něco naučit. Vzpomeňme, jak nás mrňousy zastavuje maminčin hlas slovy: „Ne ne, to pálí!“ Nebo:“ Pozor, auto!“ A mohla bych pokračovat. V dospělosti se nám už poslouchat nikoho nechce. Zkusme se tedy na chvilku ztišit a nechat věci plynout. Často nám to pomůže k uvědomění si sebe sama, možná se uvidíme, jak odpočíváme v Boží náruči a naše druhé já běží bezhlavě někam dál. Tak je nechme běžet. Nic nám totiž neuteče. Život je velký dar, který je nám dán jen jednou a kterého si musíme vážit. Krásný čas - a odpočívejte.

Fri, 06 Sep 2024 03:57:00 GMT